Chorvatsko - Vukovar a Osijek {9/2010}

Když jsme přihlašovala výstavy v Chorvatsku, netušila jsem, že si Barča tolik pospíší s háráním. Původně měla hárat až v říjnu, ale začala již v polovině července. Rozhodli jsme se ji nakrýt a jak to dopadlo, to už víte - Barča zabřezla. Protože nejsme zastánci vystavování březích fen, byl tu najednou problém, kdo pojede na výstavu a kdo zůstane doma s Barčou. Naštěstí se nám nabídla kamarádka Radka, že pojede se mnou a hlavně - bude řídit! Takže Barča zůstala doma s mými rodiči a já s Radkou a Debinkou a Fabíkem jsme se nasoukali do felinky "Žluťáčka" a vyrazili vstříc neznámu. Po zkušenosti s Varaždinem a okolím Záhřebu jsem měla dojem, že není problém se domluvit, chorvatštině bylo dobře rozumět a i Chorvati rozuměli češtině. Ó jak velké překvapení mě čekalo ve Vukovaru a Osijeku. Tady jsme nerozuměli ani slovo. Buď používali úplně jinou řeč nebo silné nářečí, ale rozumět jim nebylo. Takže jsme se uchýlili k angličtině (já) a němčině (Radka). Vrátím se k cestě. Už jsme se také vybavili navigací, takže jsem jako navigátor měla cestou spoustu času. Stačilo jen opakovat nebo překládat povely navigace. Naše navigace občas vymyslí příkaz typu: okamžitě se otočte do protisměru - což na dálnici jde stěží ö Narozdíl od prvního výletu do Chorvatska, kdy jsme jeli přes Rakousko a Slovinsko, zvolili jsme cestu přes Slovensko a Maďarsko. Cesta ubíhala příjemně. Chvilku jsme se zdrželi v Bratislavě, kde byla nehoda a provoz svedem do jednoho pruhu. Nepříjemný okamžik jsme zažili v Maďarsku. Jel za námi tirák a v okamžiku, kdy jsme přibržďovali na přejezdu (A, i v Maďarsku je třicítka přes nechráněný přejezd B, Žluťáček přece nemůže rychle přes přejezd, upadl by mu výfuk), tirák nebrzdil, jel stále cca 90km/h. Naštěstí v posledním poslední chvíli vjel do protisměru a s hlasitým troubením odfrčel. Otřely jsme si pot z čela a jely dál. Další cesta už probíhala v klidu. Celníci si sice mysleli, že vezeme šarplanince, ale pasy psů je přesvědčily o jejich omylu. O půl hoďky později jsme v pořádku dorazily do místa ubytování. Ubytování jsme vybírali podle internetu. Pokoje na webu vypadaly moc pěkně a výhodou byl přímý přístup na zahradu. Na místě nastal trošičku problém - paní domácí to vymyslela úplně jinak. Do těchto pokojů vystěhovala svoji rodinu - asi ve stylu Škopkových - a nás nastěhovala do jejich ložnice přímo v domku. Bylo to docela nepříjemné bydlet u někoho v ložnici, zvlášť když si paní domácí večer přišla vyzvednout svoje pleťové krémy, které zapomněla ve skříňce. I ona z nás měla velký šok - dvě ženy a dva velcí psi. Vždy začala - psi nesmí .... ; tohle vám půjčím, ale ne pro psy ... Ráno si Deb vzpomněla, že musí jít čůrat. Jak capkala drápky v chodbě po dlaždičkách, vyběhla na nás vyděšená domácí, ta si snad myslela, že je nálet. No nebudu si z ní dělat legraci, během války to tu muselo být hrozné. Stopy války byly patrné všude a nejvíc v samotných lidech.

Že nejedeme do ráje, jsem tušily, ale čím víc jsme se blížily k chorvatských hranicím, tím chudší byly vesnice a jejich obyvatelé. V Chorvatsku jsme pak viděli spoustu domů s prostřílenou fasádou, rozbitými okny nebo probořenou střechou. Stále ještě jsou před městy nápisy "OSIJEK - NEPOKORENI GRAD!" nebo "VUKOVAR - NEPOKORENI GRAD!" V pátek byla výstava ve Vukovaru. Cesta z Osijeku do Vukovaru byla moc depresivní. Kolem cesty byly zničené domy, některé znovu opravené, ale většinou si majitelé vedle rozpadajícího se domu postavili nový. Bylo tu spoustu rozestavěných domů, hodně domů na prodej, ať už hotových nebo rozestavěných. Nejhorší byl pohled na asi 90ti letou stařenku sedící před svým rozpadajícím se domem. Další šok byl na benzínce ve Vukovaru, kde se daly koupit jen brambůrky (pouze 3ks) a balené vody (jenom 2ks). Výstava ve Vukovaru byla noční - začátek posuzování byl v půl páté a závěrečné vyhlašování vítězů bylo od 8 hodin. Celou výstavu provázely silné dešťové přeháňky, takže jsme byli všichni pořádně promáčení. Leony posuzovala Rakušanka Monika Blaha. Přihlášených bylo 5 leonků (i s Barčou), takže dorazili 4 leoni. První nastoupil Fabík. Poprvé ve třídě otevřené, a to byl problém. Paní rozhodčí se nezdál dost mohutný a také se jí nelíbila Fabíkova mokrá a vlnitá srst. Výsledek VD. Pak jsem nastoupila s Deb. Paní rozhodčí se objevil úsměv na tváři, když Deb uviděla, a to bylo dobré znamení. Deb se jí moc líbila a tak dostala výbornou, CAJC a titul Nejlepší mladý. Pak jsme čekaly na nástup do kruhu o nejlepšího psa plemene. Mezitím nastoupily ještě dvě feny, které zjevně paní rozhodčí neoslovily a dopadly jako Fabík. Najednou začalo do kruhu nastupovat jiné plemeno, honem jsem si šla do kruhu aspoň pro posudek a CAJC kartičku. Tam mě čekalo veliké překvapení, Deb byla jediná, kdo dostal známku výborná a tak dostala i titul BOB. Měli jsme z toho (a stále ještě máme) obrovskou radost. Čekali jsme na noční finále. Deb nastoupila nejdřív do kruhu o nejlepšího mladého. Hned za námi argentinská doga a té se Deb vůbec nelíbila a děsně vrčela. Majitel ji sice držel, ale nebylo to příjemné ani pro něj ani pro nás. Pak jsme nastoupili do kruhu II. skupiny a za účast jsme dostaly pěknou hliněnou holubici - znak Vukovaru. Domů jsme dorazily až kolem půlnoci. Ne že by to bylo tak daleko, ale hodně hustě pršelo a nebylo skoro vidět na krok. Možná to bylo dobře, neviděli jsme tak znovu okolí cesty.


V sobotu byla první výstava v Osijeku. Měla velkolepé zahájení - Kynologický svaz v Osijeku slavil úžasné 50. výročí založení. Nejdříve nastoupili trubači a pak i místní "pěnice". Bylo to moc krásné zahájení. Pak začalo posuzování, chorvatský rozhodčí Zlatko Kraljič nebyl tak přísný jako předchozí rozhodčí a tak všichni dostali výborné a měli obrovskou radost.


Na závěrečné posuzování jsme nečekaly a vyrazily jsme do města. Co jsme netušily, že ve stejný víkend, jako výstava, probíhají v téhle oblasti jakési národní oslavy. Přímo v Osijeku na náměstí probíhal Den Maďarské menšiny (v téhle oblasti asi většiny ö) a v kostele, kousek od náměstíčka, se konala svatba. Takže o zážitky bylo vrchovatě postaráno. Vlastně ještě jeden zážitek jsme měli - bylo tu spousta toulavých koček. Vzhledem k tomu, že naši psi ví, že cizí kočka se musí proběhnout, nenudily jsme se. V restauraci si dokonce přišla sednou jedna černá kočka až k nám a začala si čistit kožíšek. Výraz Debinky mluví za vše. Nakonec jsme ještě pořádně nechaly Fabíka s Deb pohrát a proběhnout, aby se jim dobře spalo, a hurá zpátky ke Škopkovým.




















V neděli už bylo lepší počasí, když jsme nastupovali do kruhu, tak skoro svítilo sluníčko. Leony posuzoval bulharský rozhodčí Kamen Litov, Deb i Fabík se mu stejně jako chorvatskému rozhodčímu moc líbili, a tak jsme měli opět z čeho se radovat. Pak jsme zase vyrazili do města, tentokrát na druhou stranu.












Cesta zpět probíhala bez komplikací. Po čtyřech dnech v Chorvatsku jsme úplně zajásaly, když Žluťáček začal poskakovat po panelech na D2 a D1.







Na závěr musím poděkovat Radce za bezpečný odvoz tam i zpět a za velikou psychickou podporu během výstav stejně tak jako za spoustu fotek, které nafotila. Další veliký dík patří Žluťáčkovi, který (navzdory všem pochybovačům) nás odvezl do Chorvatska i zpět. Byla to jeho životní jízda. Nikdy tak daleko nebyl a tak si to asi chtěl také užít.